V listopadu vyjde kniha o legendárním běžci jménem VLASTÍK ZWIEFELHOFER.

Během letošního 117.ročníku závodu Běchovice – Praha nás oslovil bývalý skvělý běžec Jiří Šoptenko, který v současné době pracuje na knížce o jednom českém legendárním běžci a držiteli traťového rekordu Velká Kunratická. Tou osobou není nikdo jiné než Vlastimil Zwiefelhofer. Seznamte se s knihou a přečtěte si krátkou ukázku, ale i mnoho dalších informací.

Milí běžečtí přátelé  zdravím Vás a rád bych Vám sdělil, že začátkem listopadu (nejpozději do Velké Kunratické) se  zrodí  životopisná KNIHA o legendárním běžci jménem VLASTÍK ZWIEFELHOFER.

Půjde o 200 stránkový brožovaný výtisk formátu A5, cena bude mezi 190 – 200 Kč (bude to záviset na přesném počtu stran) + poštovné. Tři čtvrtiny knihy budou věnovány rozhovoru   –  půjde o Vlastíkovy odpovědi na několik stovek otázek na všechna možná témata. Kníha bude obsahovat také mnoho, většinou černobílých fotografií. S Vlastíkem se vydáme na cestu  jeho krásným dětstvím, představí nám osudy svých rodičů a sourozenců, provede nás prvními školními závody. Také se budeme věnovat jeho běžeckým začátkům v klubu, trenérům a jeho domažlickým vzorům. Dále bude Vlastík odpovídat na spoustu dalších věcí ohledně tréninků a závodění a podíváme se i na jeho oblíbené trasy po okolí Tajanova i na to, kde trénoval na Hrádek nebo Hrdlořezák a kde se připravoval na zimní krosy a na maraton.  A také se budeme věnovat období po ukončení jeho běžecké vrcholové kariéry (od r.1983). V závěrečné čtvrtině kníhy naleznete Vlastíkovy tréninky (nejméně dvě  kompletní sezóny  – 1975 /Běchovice za 28:35/ a celou sezónu před Limerickem 1979 (6.místo na MS v krosu). Plus ukázky tréninku z dalších let.

Kniha nebude k dostání v knihkupectvích, budu ji vydávat vlastním nákladem. Pokud byste měli zájem, zkontaktujte mě na e-mailové adrese do 25.října (kniha se bude tisknout začátkem listopadu): soptenko.jiri@centrum.cz

 

Všem případným zájemcům dám poté vědět co a jak (způsob platby, poštovné, pražským zájemcům mohu předat knihu osobně atd.). A ještě bych vás chtěl poprosit, pokud by se vám ten nápad s kníhou líbil, jestli byste o tom mohli říci i dalším lidem okolo sebe, kteří mají rádi běhání, případně tuto přílohu vyvěsit v klubech na nástěnky atd.

Ale pojďme pokračovat dále o Vlastíkovi:

Legenda V.Zwiefelhofera se zrodila zejména  na dvou nejpopulárnějších českých závodech  – Běchovicích (4x 1.místo, 2.nejlepší čas všech dob 28:35 (1.Chege Keňa 28:33) a Velké Kunratické (9 vítězství a   traťový rekord 10:58.9) a  samozřejmě také na MS v krosu v Limericku (6.místo – 1979). Také těmto dvěma závodům se budeme v knize podrobně věnovat.

Na dráze dosáhl V.Zwiefelhofer (ročník nar. 1952) těchto osobáků:

800 m  – 1:52.2 (1974) /  1500 m – 3:45.0 (1972)/   5 000 m – 13:43.4 (1975)/ 10 000 m – 28:27.2 (1979 – 3 000 m překážek – 8:38.6 (1975) / maraton – 2:14:19 (1980 – československý rekord).

Celkem v 6 sezónách dokázal zaběhnout 5 km pod 14 minut a 10 km pod 29 minut.

Vlastíkova kariéra byla protkána skvělými úspěchy, ale také vážnou nemocí či zraněními. Párkrát se ně něj na velkých závodech usmálo štěstí (kterému šel ale velmi tvrdým tréninkem naproti) a zažil si i velký kopec smůly. Dodnes nedá dopustit na dvě nejdůležitěší osoby jeho kariéry – pana trenéra Suchého a pana faráře (pátera) Ferdu, jenž mu často přírodními metodami pomáhal ze zdravotních problémů. Pokud však šlo o akutní problémy (úrazy, prasklé slepé střevo), vyhledal lékaře. Vlastíkův trénink byl velmi náročný, ale v přípravě nikdy nezávodil. To si nechával především na své  milované  krosy.

A tady je malá ochutnávka z chystané knihy:

Je to zatím pracovní verze a části odpovědí, takže i proto je to nadepsáno: „o trenérovi“, „o kilometráži“  „o Hrádku atd.. V knize budou klasicky – otázky a odpovědi. A také ještě proběhnou závěrečné korektury. Pokud mi někdo napíše pár řádek, co si o těch ukázkách myslí, budu moc rád.

O bratrovi

S bráchou Otou jsme si často prošli každý úsek většiny většiny závodů, abych věděl, kam šlápnout, kde se odrazit, aby mi vyšla noha. Brácha mi poradil, kde mám zrychlit, odpočinout si, běžet setrvačností, přidržet se stromu a nebo ze které strany mám oběhnout pařez.Měli jsme závody vždycky promyšlené, abych je neběhal naslepo.

O trenérovi – panu Suchém

Měl takový hezký zvyk, vždycky, když jsme se potkali, tak podával ruku a ptal se s úsměvem „Tak jak se máš?“ Vzpomínám na něj moc rád.  Nikdy na mě nekřičel, vždycky se choval slušně. Měl jsem vždycky pocit, jakoby patřil do rodiny. Brácha Ota i maninka s tatínkem ho měli také rádi. Byl to člověk, který nikde nevyčuhoval, nevyhledával konflikt. Pokud měl svůj názor a viděl, že by se to někde střetlo, tak to neřekl. Byl to takový mírumilovný člověk, s každým byl kamarád a nedělal drby. Všichni mu tykali, ale já jsem mu vykal. On mi tykání nabídl, ale já jsem si nikdy netroufl. Byl ohromně milý, ale co řekl, tak to platilo. Když mi řekl: Poběžíš ještě jeden úsek, tak nebylo, že bych ho neběžel. Ale někdy se na mě na tréninku podíval a řekl: „Dneska to zkrátíme nebo poběžíš o dvoustovku míň, protože v tom sedíš a nejede ti to.“

O nejkrásnějším diváckém zážitku:

Nejvíce prožívám, když někdo z žáků, které učím (nebo jsem učil na fakultě) běží jakýkoliv závod a opravdu se snaží bojovat na hranici svých možností. Je to jedno jestli běží na akademickém mistrovství nebo na krajském kole v přespolním běhu, kam občas naše škola postoupí. A když se mu náhodou zadaří, jsem tak „naměkko“, že nemohu ani fandit.

O kilometráži

Nejvíce jsem naběhal za měsíc 1000 km (1x v životě), ale zjistili jsme, že je to zbytečné. Většinou nám stačilo na maraton naběhat 700 – 800 km měsíčně. Ale když jsem u pana Suchého začínal, tak to bylo kolem 250 – 300 km měsíčně. Trénink byl zvyšovaný postupné a docházelo tak k dobré adaptaci svalů, vazů, šlach a oběhového systému. Myslím si, že i proto jsem vydržel běhat docela dlouho. Také jsem měl štěstí, že jsem se dostal k panu faráři Ferdovi, který dokázal dostat celý můj organismus do rovnováhy.

O měření úseků

Běhal jsem s ručičkovými hodinkami – „vteřinovkami“. Jedny z nich jsem vyhrál na závodech ve Švýcarsku, byly dobré, klepalo se s nimi a ony se automaticky natahovaly. Později jsem je dal tatínkovi. A také jsem měl primky. Většinou jsem úseky začínal běhat, když byla ručička na dvanáctce, na čtvrtce atd., aby se to lépe pamatovalo.

O způsobu závodění v krosech

V kopcích jsem nikdy moc dobrý nebyl. Někteří soupeři byli lepší, ale když byl v závodech kopec, tak tam byl většinou i seběh. Z kopce jsem to odbrzdil a došlapoval přes špičku. Během přes patu se celé chodidlo šprajcuje a sráží. Kdežto když se sbíhá v tretrách a chodidlo dopadá na malíkovou hranu špičky a na hřebíky, tak máte větší jistotu, že nesklouznete a jede vám to. Když vidím na závodech některé běžce, tak mám pocit, že z kopce neběží, ale spíše brzdí.

O Hrádku při Velké Kunratické

…. a po přeběhnutí potoka začalo hrabání do Hrádku, byl to boj. Za nás tam lana nebývala, možná až později, ale nikdy jsem po laně neručkoval. Vzpomínám si, že jsem Hrádek často vybíhal „po stromech“, chytal se jich a odrážel se od nich rukama. Bývaly to menší stromy, jejich kmínky mohly mít v průměru 10 centimetrů. A pokud na některém místě stromy nebyly, tak jsem se opíral o stehna a jenom chvátal, protože běžet nešlo. Nevzpomínám si, že by někdy bylo na Hrádku bláto, spíše ujížděly nebo se drolily pod nohama kameny. Nahoře mě vždycky musely bolet nohy i ruce. To narovnání bylo vždycky strašné. Každý kdo Hrádek někdy běžel, tak ví, že se to nahoře nedá hned rozběhnout. Poprvé jsem to zkusil, ale nohy jsem měl tak namožené, že to nešlo. Místo toho, abych běžel dopředu, tak jsem začal skákat do výšky. Příště už jsem věděl, že je lepší jít kousek pěšky a nebylo to koordinačně tak hrozné. Po pár krocích jsem se už snažil rozběhnout co nejrychleji, kolik mi nohy dovolily.

O cestování na  Běchovice:

Na Běchovice mě vozil autem většinou bratr nebo jsme jeli společně s bratry Procházkovými a v řízení se prostřídali. A dvakrát jsem také vstal ve čtyři ráno, jel  vlakem z Klatov do Prahy a tam přestoupil na „Pardubice“. V Praze přistoupili také fandové, kteří jeli na Velkou Pardubickou. Byli podobně „šáhlí“ jako my atleti, ale do koní – cítil jsem se mezi nimi dobře.

O tatínkovi

Byl do sportu takový fanda a vedl k tomu i nás tři bratry. Dokonce mi založil knihu výstřižků, kterou nazval: „Co je psáno v novinách o Vlastíkovi“ a v článcích zaškrtával mé jméno. Když tu už tatínek nebyl, tak jsem do knihy výstřižky jenom zakládal nebo házel. Tatínek moc rád jezdíval na mé závody, to vždycky pookřál, protože mohl vzpomínat na mladá léta, kdy sám sportoval. Rád jezdil do Horšovského Týna na Drůbežářský běh, který se běhal na 1.máje v parku pod zámkem. Sjeli se tam i Domažličáci, s jejichž rodiči si tatínek popovídal. Před závody jsme šli do města, podívali se v parku na závody rybářů, dali si párek, hrála tam kapela a tatínek byl spokojený. A já jsem nemusel na manifestaci v Plzni, kde jsem studoval, protože jsem řekl, že jedu na manifestaci do Horšovského Týna.

O 1.neoficiálním závodě

Vzpomínám si, že jsem byl v páté třídě na Národce na Husáku, když jsme jednou s kluky čekali na odpolední vyučování. Před školou jsou dodnes dvě lípy a kolem těch lip trávník. Hecovali jsme se, kdo to okolo (105 m) uběhne dřív. Běželi jsme 3 kola, pak 10 kol a pak někdo řekl, že to oběhneme 100x. Byla ještě chvilka do odpoledky, když jsme vystartovali.  Kamarády to brzy přestalo bavit, ale já jsem běhal dál, protože se řeklo 100x. Tak jsem tam kroužil, uběhl to a přišel pak pozdě na vyučování.

……a mnohem více se dočtete v knížce, která vyjde začátkem listopadu 2013.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *